Kostel sv. Jana Nepomuckého, spojený s klášterem a špitálem Milosrdných bratří, je jednoduchá stavba z let 1751-55 snad dle návrhu Antona Erharda Martinelliho (1684-1647). V interiéru kostela je patrné vyrovnané souznění nástěnných maleb F.A.Sebastiniho s plastikami Jana Schuberta (1743? - 1792) z šedesátých let 18. století. S architektonickým utvářením prostoru se obě tyto výzdobné komponenty harmonicky doplňují ve smyslu dobového pozdně slohového pojetí.

Účetní deník kláštera umožňuje sledovat postup Sebastiniho prací u Milosrdných, hlavní jeho činnost zde končila vymalováním stěn presbyteria v roce 1757, v roce 1755 však již byla výzdoba kostela v podstatě hotova. Sebastiniho malby pokrývají souvisle všechny klenby kostela a pohyblivou rokokovou dekorací sestupují až na stěny. Ústředním programem freskového cyklu je oslava patrona kostela sv. Jana Nepomuckého, nejslavenějšího světce našeho období rekatolizace. Řada scén začíná na vstupním klenebním poli lodi obrazem Zpovědi královny Žofie (této scéně nad kůrem předchází Nebeský koncert), další klenební pole je ozdobeno obrazem Janova výslechu králem Václavem IV., třetí klenební pole lodi zobrazuje Svržení sv. Jana do Vltavy, na sférickém přechodu triumfálního oblouku v loď je uprostřed relikviář s jazykem sv. Jana a anděly po stranách, v koutech dvě klečící knížata. Vyvrcholením celého cyklu je Oslava sv. Jana Nepomuckého na nebesích na klenbě presbytáře, přilehlé klenební cípy nesou alegorické figury Ctností (Víra, Naděje, Mlčenlivost, Opatrnost), na závěrové stěně presbyteria andělé odhrnující oponu.

Malba je provedena technikou fresco-secco. Fresková malba je z velké části velmi dobře dochována, a to se všemi finesami modelace a živé barevnosti. Intonako obsahuje černá zrníčka písku, která, tvoří-li shluky, působí při pohledu zblízka poněkud rušivě. Malba se místy odchyluje od ryté kresby. Giornata většinou sledují linii např. figur, některé spoje dílů jsou velmi výrazné strukturou i barevnou odlišností.